Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Exkluzivně z Ukrajiny: Přechod smrti. Lidé riskují život mezi minami, nebezpečný je každý krok

1080p720p480p360p240p

Ukrajina si za loňský rok vydobila smutné prvenství. Nejvíc lidí na světě tu podle Mezinárodního ústavu pro výzkum míru SIPRI zemřelo kvůli protitankovým minám. Země, která má ambici získat členství v Evropské unii,předstihla v počtu obětí protitankových min i Afghánistán a Pákistán. Zaminovaná jsou nejen místa, kde probíhají boje, ale často i oblasti, kde se vyskytují civilisté. Miny například představují zásadní nebezpečí pro všechny, kdo chtějí přejít z Ukrajiny do samozvané Doněcké republiky nebo obráceně. Okolí prakticky všech „hraničních“ přechodů je zaminované. O život můžete přijít i kvůli tak banální situaci, jakou je odskočení si na toaletu, jak potvrzuje i reportérka INFO.cz, která natáčela na přechodu Marjinka-Kurachovo.

Z Doněcku vyjíždíme krátce po šesté ráno, kdy končí noční zákaz vycházení. Na hraniční přechod Marinka-Kurachovo to není daleko. Necelých 30 minut jízdy autem. První kontrolní stanoviště se otevírá v sedm ráno a k mému velkému překvapení jsou kontroly rychlé. Vojáci prohlídnou doklady, kufr auta a posílají nás k dalšímu kontrolnímu stanovišti. Apokalyptické scénáře, které předpovídali všichni, kdo přechodem na jihozápadním cípu Doněcku projeli, se zatím nanaplnily. Marjinka-Kurachovo má pověst nejchaotičtějšího a nejzkorumpovanějšího přechodu mezi samozvanou Doněckou republikou a Ukrajinou. Proč, zjišťuji až s přibývajícími hodinami v tzv. Šedé zóně. Asi 2000 metrů dlouhý pás mezi kontrolními stanovišti Donbasu a Ukrajiny je územím nikoho. Vojáci dvou znepřátelených stran si díky šedé zóně udržují dostatečný odstup,kde neplatí pravidla ani jedné z armád. Civilisté, kteří chtějí přechodem projít nebo projet, se tak řídí doslova a do písmene zákony džungle. 

V DNR platí čas jako v Rusku. Donbaská strana přechodu se tedy otevře o hodinu dřív, než ukrajinská. Od brzkého rána se na úzké silnici začínají směrem k Ukrajině štosovat auta. U krajnice stojí fronta automobilů, z nichž většina musela uprostřed frontové linie strávit noc. V praxi to znamená být schoulený v zimě uvnitř auta, které nesmí svítit ani mít nastartovaný motor, aby na sebe řidič neupozornil vojáky, kteří se setměním zahajují palbu. Zvuky dopadajících raket a střel jsou tak hlasité, že nedovolí spát, nemluvě o strachu, co kdyby některá z raket zabloudila směrem k vám. Pro obyčejného člověka trauma na zbytek života. Ráno, ale není o nic lepší.

1080p 720p 480p 240p
Život v krytu

Protože frontu nikdo neorganizuje, nově příchozí řidiči začnou samovolně vytvářet druhou řadu, pak třetí, čtvrtou. Víc už se na úzkou silnici nevejde. S auty v protisměru se téměř nepočítá. Ačkoliv z ukrajinské strany na Donbas stojí srovnatelně dlouhá fronta, místní kontroly jsou natolik důkladné a zdlouhavé, že každou hodinu projede směrem k Doněcku jen několik automobilů. Větší šanci mají pěší. Ty svážejí na obou stranách přechodu autobusy nebo minibusy, několik set metrů pak musí dojít po svých. Pro staré lidi, kteří tvoří podstatnou část „pěších“ turistů, ale i to musí být zátěž. „Je to hrozné, co Vám budu povídat,“ říká 75letá stařenka, které nabízím pomoc s těžkou taškou. Žije v Doněcku. Na ukrajinské straně hranice má ale neteř a další blízké příbuzné. Dojíždí si sem pravidelně vyzvednout důchod. „Jednou za měsíc to musím absolvovat. Vždycky se na to několik dní psychicky chystám,“ dodává stařenka s náznakem smutného úsměvu, který dostatečně vystihuje absurdní situaci místních důchodců. 

Jak přibývají hodiny, napětí mezi řidiči roste. Část front totiž blokují „profesionálové“, kteří se přesně touto činností živí. Najedou s dodávkou ze strany fronty, vytlačí stojící auta ke krajnici a průjezdovou cestu zablokují napříč. Nechají předjet řidiče, kteří jim za tuto službu zaplatili, a to se opakuje stále dokola. 

720p 480p 360p 240p
Život pod palbou

 „Ta poctivá fronta úplně napravo má prostě smůlu, protože tu neplatí žádná pravidla. Ukrajinským vojákům se nevyplatí chodit až sem a fronty nějak organizovat. Prostě to nechávají být. Proto tem zmatek,“ vysvětluje můj řidič. Když se ptám, jestli za to vojákům platí kšeftaři s místy ve frontách, jen krčí rameny. O korupci uvnitř armády tu otevřeně nikdo hovořit nechce. Z postu pouhého pozorovatele je ale čím dál zjevnější, že na úkor lidí, které válka oddělila od jejich příbuzných, často i domovů tu běží dobře promazaný stroj kšeftařů s čímkoliv, třeba i místy ve frontách nebo s „urychleným“ průběhem průjezdu hranicí.

Způsobů, jak dát lidem čekajícím na průjezd územím, které ještě nedávno bylo jejich společným domovem, najevo, že nejsou pány situace, je mnoho. Tím nejjednodušším je naprostá absence toalet. Na místě, kde každý den projdou nebo projedou stovky lidí, stojí jediné torzo něčeho, co mohlo být kdysi dávno improvizovaným záchodem. Dvě prkna hozená přes díru v zemi a závěs z jedné strany. Povlává zběsile ve větru a jako vrchol výsměchu se ve větru střídají dvě písmena M a Ž. Lidé se snaží vykonat potřebu, kde se dá. Pokud, ale nechcete riskovat život v minových polích, která jsou podél silnice, možností moc nemáte. „Pár lidí už se takhle zabilo. Nechtěli se ukazovat před celou frontou, zašli dál do pole a bum. Miny jsou tu všude,“ říká prodavač, který si v kufru auta zřídil malé občerstvení. Prodává sušenky, čaj, kávu, vodu. Kam chodí na záchod sám, se raději neptám. Je vidět, že ho tahle práce dvakrát netěší. „Není to tu špatný byznys, to ne, ale když se každý den musíte koukat na to utrpení kolem, věřte mi, že bych se tisíckrát radši vrátil ke staré práci.“

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek