Sportem ku zdraví vždy neplatí. Lidé podceňují ješitnost a utíkají před problémy, říká Skalská | info.cz

Články odjinud

Sportem ku zdraví vždy neplatí. Lidé podceňují ješitnost a utíkají před problémy, říká Skalská

„Žádný sport není úplně bezpečný. Záleží, v jaké jsem kondici, jakou mám s tím sportem zkušenost... ublížit si můžu vždycky,“ říká kardioložka a sportovní lékařka z Centra sportovní medicíny Marie Skalská. „Ale abych nestrašila, pozitivních odpadů, pokud si aktivitu dobře rozvrhneme, je nepochybně více,“ dodává. Jak si vhodně zvolit pohyb a co dělat, abychom předcházeli stresu? Podívejte se na celý rozhovor v úvodu článku.

Podle sportovní lékařky Marie Skalské z Centra sportovní medicíny je častým důvodem úrazů podcenění vlastní ješitnosti. Sklony k tomu mají hlavně muži. „Když se v ambulanci zeptám ženy ve středním věku, zda sportuje, tak mi většinou odpoví, že moc ne. Dvakrát týdně si jde zacvičit, jednou týdně zaběhat a mezitím si dá jógu. Když se zeptám stejně starého muže, tak sebejistě řekne, že je volejbalista, nebo fotbalista. Jenže pak jdeme k jádru pudla a ukáže se, že volejbal naposledy hrál na střední škole a dvacet let už se toho nedotkl. V hlavě je ale pořád vrcholový sportovec, na sobě trenky a tílko,“ vysvětluje Skalská s tím, že když se takto mentálně nastavený člověk ve středním věku opět pustí do intenzivního sportu, je stejně ohrožen jako někdo, kdo žádnou sportovní zkušenost nemá.

Podstatná část lidí ve středním věku pak podle Skalské sportem utíká před problémy. „U mužů máme ve sportovní medicíně termín MAMIL – middle aged man in lycra. A ještě lepší je triatlon neboli sport nejsem doma. Tihle muži jsou schopni si koupit kolo drahé jako auto. Kompenzují si tím zřejmě mnoho nenaplněných ambicí a výkony, které nenasportovali v mládí, chtějí dohnat jinde. Ženy spíše utíkají od rodinných a partnerských problémů, berou to jako prostor pro ně samotné, bez telefonu a bez dětí,“ popisuje sportovní lékařka zkušenosti z praxe.

Kdo chce sportovat a je mu pětatřicet a více, měl by podle Skalské nejprve podstoupit zátěžové EKG. „Zjistí se tak, v jakém stavu je srdce a jak snáší zátěže, jestli tam není nedokrvení a riziko nějaké příhody. Musíme nejdřív vyloučit, jestli srdce tu zátěž vůbec zvládne,“ říká Skalská.

Pro udržení se v kondici je podle Skalské nejlepší pohyb střední intenzity, ideálně rychlá chůze, jogging, běžky na rovině, plavání nebo jízda na kole na rovině. „Když se dostanu na sto padesát minut týdně a rozložím to do čtyř jednotek, tak dosahuji toho, co srdci dělá nejlépe,“ popisuje optimální pohybovou aktivitu Skalská.

„Stejně jako má lék nebezpečnou dávku, tak ji má i pohybová aktivita. Když to přeženu, riziko se mi zvyšuje stejně, jako když těch dávek dosahovat nebudu. Ale pozitivní je, že i když jsem takříkajíc lemra a 15 minut denně se nějak se hýbu, pořád to riziko výrazně snižuju,“ dodává.

Pro zvládání stresu je ale podle ní vhodný jiný typ pohybu. „Nízká intenzita, poměrně monotónní tempo a pravidelná rytmika. Nejlépe zase vychází plavání. Důležité je nehnat srdce do vysokých otáček, protože to se do těla vyplaví stejné hodnoty jako při stresu. Nenapadá mě ale, čemu by rozumně dávkovaný pohyb neprospíval. Včetně vlivu na mentální stránku věci,“ uzavírá Skalská.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud